On tam jen sedí a kouká... Střídej proboha!

Hráči se trápí, skóre je nepříznivé, času rychle ubývá a fanoušci začínají být nervózní. Netrpělivě pokukují po lavičce náhradníků, zda se již nesvléká do dresu jejich oblíbenec, který měl beztak hrát od začátku… Celkem běžná situace na našich stadionech na všech úrovních. Jen zřídka je trenér po zápase kritizován za to, že některého z hráčů vystřídal příliš brzo; naopak za pozdní střídání to trenéři schytávají pravidelně…

Podívali jsme se podrobněji na to, zda se z dlouhodobých statistik naší nejvyšší soutěže dají vysledovat nějaké podstatnější posuny v přístupu trenérů ke střídání. Důležitým faktorem je samozřejmě počet možných střídání. Až do sezony 1993/94 totiž byla povolena pouze dvě střídání během hry. V sezoně 1994/95 bylo umožněno třetí střídání, ovšem pouze pro brankáře; opatření, které mělo zřejmě zamezit nedobrovolné exkurzi hráčů z pole mezi tři tyče v případě, kdy se brankář zraní a tým má již dvakrát vystřídáno.

Nebylo to logicky příliš využíváno; trenéři jen čas od času dávali v rozhodnutých zápasech příležitost mladým brankářům získat první ligové zkušenosti – svého ligového debutu se takto dočkali třeba Petr Pižanowski v Olomouci nebo Daniel Zítka na Žižkově. Podobně třetí střídání ocenil v sezoně 1994/95 i trenér Bohemians Svatopluk Bouška v zápase v Plzni, kdy se v záchranářském boji po čtvrtém gólu domácích rozhodl opustit branku klokanů Jaromír Blažek, zahodil rukavice a nečekaně odešel rozezlen do kabin… Experiment dlouho nevydržel a od následující sezony 1995/96 se již může střídat třikrát bez omezení.

To lze vyčíst i z grafu porovnávajícím využitích možných střídání od sezony 1969/70 – prudký pokles ve zmiňované sezoně 1994/95 jde právě na vrub třetího, takřka nevyužívaného, střídání brankářů. Z grafu je též patrné, že ve vzdálenější minulosti byli trenéři se střídáním mnohem zdrženlivější a rozhodně nevyužívali možností střídání téměř naplno (jak jsme toho svědky v posledních zhruba patnácti letech), a to přesto, že měli k dispozici pouze dvě.

Kouzlo střídání v posledních minutách, v drtivě většině případů vedených touhou pozdržet vývoj zápasu a získat čas, se projevuje postupem času výrazně více. Porovnáme-li poměr střídání uskutečněných v posledních pěti minutách zápasu ke všem střídáním, zjistíme, že se od začátku 70. let vyšvihl ze zhruba 2 % až k 20 % v „rekordní“ sezoně 2011/12. I tato charakteristika má však své limity, a pokud nedojde ke změně pravidel, pak zřejmě nelze očekávat další růst, o čemž ostatně svědčí i posledních pět sezon.

V minulosti nebyly až takovou výjimkou i zápasy, v nichž ani jeden z trenérů nesáhl ke střídání a zápas dohrály základní jedenáctky. V dnešní době těžko představitelná situace nastala naposledy ještě ve federální lize v sezoně 1990/91 - ve 29. kole nepotřebovali v zápase Slavie s Olomoucí trenéři Petržela a Brückner ani jedno střídání; poklidné utkání tehdy dospělo k remíze 1:1.

Dlouhodobý průměr první minuty střídání v zápase se pohybuje okolo 60; v této průměrné hodnotě jsou zahrnuta i ta střídání, ke kterým dochází již v prvním poločase, často z důvodu zranění. Při velkém počtu pozorování je však tento faktor zanedbatelný (medián průměrné minuty prvního střídání je taktéž roven 60, počítáno od sezony 1969/70). Průměr od sezony 1995/96, kdy bylo zavedeno třetí střídání bez omezení, je však nižší – 58; naopak v dobách, kdy měli trenéři k dispozici pouze dvě střídání (tedy do sezony 1993/94), dosahuje 61. Umožnění třetího střídání tak poměrně logicky vedlo k větší odvaze trenérů sáhnout do sestavy dříve (což je dobře patrné z níže uvedeného grafu v přelomových sezonách 1993/94 – 1995/96).

V některém z příštích článků se podrobněji podíváme na konkrétní trenéry a pokusíme se zjistit, zda lze u některých z nich vypozorovat dlouhodobou tendenci k dřívějšímu či naopak pozdějšímu střídání.