Šest sekund? Nezájem...

Stav je 0:1, minuty ubíhají a míč z další akce opět končí v rukou soupeřova brankáře. Ten se rozhlíží, kam by rozehrál, uběhne vteřina, dvě, tři, čtyři, pět, šest a vtom se ozve ostrý hvizd rozhodčího, jenž nařizuje nepřímý volný kop za porušení pravidla „šesti sekund“. Že moc nevíte, o čem je řeč? Není divu, takovou situaci totiž na fotbalových trávnících nezažijete.

Respektive její první polovina je k vidění často, v podstatě v každém zápase, mnohdy několikrát. Počítání sekund se však v řadě případů nezastaví na číslu šest, ale mnohdy vesele pokračuje do dvouciferného teritoria a v některých extrémních případech brankář míč rozehraje, až když pomyslné vteřinové stopky zahajují třetí desítku. Divák neznalý detailů pravidel intuitivně tuší, že něco takového nemůže být povoleno a jeho tušení je…správné.

Co říkají pravidla

Hra brankáře v pokutovém území je v posledních desetiletích předmětem zvýšeného zájmu fotbalových pravidel. V dávných dobách nikoho nenapadlo, že by brankář mohl chtít hru zdržovat a šetřit čas - jeho úkolem bylo jen chytit míč a co možná nejrychleji ho rozehrát. S rostoucím vlivem taktiky však brankáři začali svého postavení zneužívat a od 60. let, na jejichž začátku ještě nebyli brankáři ve svém počínání téměř ničím omezeni, na to pravidla několikrát reagovala. Nejpodstatnější změnou bylo zakázání tzv. malé domů v roce 1992, tedy možnosti chytit do ruky přihrávku od spoluhráče. Zrušení malé domů bylo pravděpodobně nejzásadnější a zároveň nejlepší změnou fotbalových pravidel v moderní historii a tomuto sportu velice pomohlo.

Postupným zmenšováním životního prostoru brankářů pro zdržování hry se tak jejich možnosti zúžily v podstatě na dvě situace. Jednou z nich je otálení s rozehráním odkopu od branky. Pravidla v takové situaci však rozhodčímu dávají široký prostor pro subjektivní posouzení. Brankář se musí zpravidla provinit několikrát, aby si vysloužil byť jen slovní napomenutí. Dobře je to slyšet v unikátním videu ze zápasu Slavia – Mladá Boleslav, v němž rozhodčí Radek Příhoda konzultuje se svými kolegy zdržovací taktiku brankáře Boleslavi Jakuba Diviše. Žlutá karta v takovýchto případech často přichází pozdě, pokud vůbec. Nezřídka rozhodčím dochází trpělivost až v 90. minutě, kdy arbitr neváhá přeběhnout půlku hřiště, udělit žlutou kartu a následně strávit půl minuty jejím zápisem do notýsku, což příznivce a hráče "postiženého" týmu vždy velmi potěší…

Druhou možností, jak pozdržet hru a získat nějaký čas, je držení míče v nepřerušené hře. Zneužívání této situace měla zamezit změna z roku 1997, kdy bylo zavedeno pravidlo, podle nějž měli rozhodčí držení míče delší než pět až šest vteřin považovat za zdržování hry a nařídit nepřímý volný kop. Později bylo toto pravidlo ještě zpřesněno – z "pěti až šesti vteřin" na "šest vteřin". Rozhodčí si zřejmě nebyli jisti v hraničních situacích…

Na rozdíl od možného subjektivního výkladu u zdržování v přerušené hře zní výše citované pravidlo „šesti sekund“ zcela exaktně a striktně, napočítat do šesti není nic složitého. Rozhodčímu znění pravidla nedává moc jiných možností než nepřímý kop nařídit. Z nějakého zvláštního důvodu se to však děje naprosto výjimečně.

Neplatí to samozřejmě pouze pro český fotbal, na mezinárodní scéně se k praktické aplikaci tohoto pravidla přistupuje se stejným odporem. Příkladem budiž třeba úterní zápas 3. předkola Ligy mistrů mezi Slavií a BATE Borisov. Běloruský brankář Sčerbickij podal velmi dobrý výkon, ale již od prvního odkopu od branky bylo znát, že se v Edenu rozhodl týmu pomoci i jinak než svými brankářskými schopnostmi. Za zdržování při výkopech dostal od německého rozhodčího Dankerta v 61. minutě žlutou kartu a ve zbytku zápasu odkopy prováděl (trochu) rychleji. U pravidla šesti sekund však již německý rozhodčí dle vžité tradice nijak důsledný nebyl – z jedenácti případů, kdy měl Sčerbickij míč pod kontrolou, se mu jej pouze dvakrát „podařilo“ odehrát v povoleném časovém limitu. V závěru zápasu pak jeho držení míče atakovala i patnáct vteřin.

Přitom jen máloco dokáže vyvolat zejména ve vypjatých koncích utkání větší nervozitu na hřišti i v hledišti než opakované pokusy soupeře o zdržování hry. Je proto otázkou, proč je právě toto pravidlo dlouhodobě rozhodčími tak okázale ignorováno. Platí nějaká pravidla více a jiná méně? A proč je tím nešťastníkem právě ono pravidlo šestisekundové, proč ne třeba držení, strkání či svléknutí dresu při oslavě gólu? Odpovědí je zřejmě prostá obava rozhodčího nařídit za celkem banální provinění relativně přísný trest – nepřímý kop uvnitř pokutového území. Lidsky možná pochopitelné, na druhou stranu není lepší nechat na brankářích, aby se přizpůsobili platným pravidlům?

Paralelu pro podobnou situaci lze najít v ledním hokeji. Pokud by byl dnes dvacetiletý hokejista vržen do zápasu české nejvyšší soutěže hraného v době jeho narození, zřejmě by byl značně šokován posuzováním faulů jako hákování či držení… Byť byly i tehdy tyto fauly v pravidlech popsány, jejich posuzování bylo v Česku velice benevolentní. Následné zavedení striktního výkladu pravidel a důraz na důsledné trestání zákroků sice nejdříve vyvolaly značný rozruch mezi trenéry a hráči, ale po několika kolech se všichni přizpůsobili a českému hokeji to jen prospělo.

Samozřejmě, že nedodržování pravidla šesti sekund není největším problémem fotbalu. Na druhou stranu by se, podobně jako hokejisté, po několika nařízených nepřímých kopech bezpochyby přizpůsobili i fotbaloví brankáři, diváci by viděli méně zdržování a více fotbalu. A možná by tak před vymýšlením nových pravidel stačilo začít využívat ta stávající.