Ty mi ho vyžlutíš!... aneb sezona začíná

Podobně jako mnoho dalších oblastí ze zákulisí českého profesionálního fotbalu, byla i problematika udělení čtvrté žluté karty, znamenající zastavení činnosti hráče na jeden zápas, značně zpropagována v rámci velké korupční kauzy v roce 2004. I nám to přišlo jako celkem zajímavé téma, a proto nyní můžete i vy ve dvou dílech našeho článku posoudit, zda je na tomto našem malém, lokálním fenoménu něco zajímavého i z pohledu čísel…

Žluté karty se v československé nejvyšší soutěži začaly udělovat na začátku sedmdesátých let. Zprvu sloužily pouze jako prostředek pro lepší orientaci v tom, kdo již byl během zápasu napomínán a hrozí mu červená karta. Brzy však přišly disciplinární tresty za určitý počet nasbíraných žlutých karet – v 70. a 80. letech k jednozápasovému trestu stačily žluté karty tři, později byl tento hraniční počet zvýšen na čtyři.

I proto je počet žlutých karet u jednotlivých hráčů ostře sledován, a to tím více, čím blíže se hráč nachází kritické hranici čtvrté, osmé či dokonce dvanácté karty v pořadí. Zastavení činnosti na jeden zápas (příp. dva či tři) je pro samotného hráče a jeho klub nepříjemnost, pokud si tedy dotyčný úmyslně „neřekne“ o čtvrtou žlutou kartu sám a nevybere si tak sám zápas, ve kterém si chce žlutý trest „odbýt“; i toho jsme byli v nedávné minulosti svědky…

Vynucené karetní absence jsou naopak vítány ze strany soupeřů dotčeného týmu, a to dokonce tak, že někteří funkcionáři neváhají jít naproti udělení takové žluté karty i ne zcela fair-play prostředky. Tedy alespoň v minulosti tomu tak bylo.

Výše a níže uvedené citace a děje v nich popisované dělí zhruba 25 let a jediné, co se v nich změnilo (pomineme-li formu), je částka vyplacená rozhodčímu za takto udělenou žlutou kartu. Inflace je neúprosná, zvýšení z 500 na 10000 Kč za 25 let znamená průměrné roční tempo růstu 12,7 %… Pokud by to tímto tempem pokračovalo i od dob „desetníků, kaprů a jablek“ (tedy od roku 2004) dál, byli bychom dnes již u sazby někde okolo padesáti tisíc za kartu…

Ale věřme, že tomu tak není – čtvrté, osmé a dvanácté žluté karty prostě padají a padat budou, stejně jako karty první, druhé, třetí, páté, šesté… A velká většina z nich naprosto po právu. Ale i proto, že sezona čtvrtých žlutých karet právě začíná (koneckonců karvinský Šisler si již po pěti odehraných kolech o víkendu na Spartě odbude první trest), rozhodli jsme se poněkud podrobněji z několika úhlů prozkoumat problematiku „vyžlucení“.

Do našeho zkoumání jsme zahrnuli všechny sezony samostatné české ligy (tedy od 1993/94). Nejdříve se podívejme na hráče – v průměru odehraje hráč zhruba každý osmý zápas s karetním ohrožením (12,3%). Průměr je často věc ošidná; řada hráčů se nikdy k žádnému karetnímu ohrožení nedopracovala, naopak jiní dokázali rychle nasbírat karty tři a následně s nimi přežít zbytek sezony… Ze známějších hráčů se tak z průměrných hodnot vymyká například Tomáš Hübschman, který dosud odehrál více než třetinu (35,5%) ligových zápasů s třemi (příp. sedmi) žlutými kartami na kontě. Z těchto 67 zápasů „proměnil“ ve žlutý trest jen 3, tedy v 4,5 % případů, což je výrazně podprůměrná hodnota. Průměr se pohybuje okolo 16 % - hráči tak zhruba v každém šestém zápase hraném s karetním ohrožením inkasují žlutou kartu.

Ale pojďme k rozhodčím. Aby měla následující data nějakou relevanci, zahrnuli jsme do analýzy jen ty rozhodčí, u nichž se v jimi řízených zápasech objevilo celkem minimálně sto hráčů ohrožených karetním trestem. Takoví hráči by asi nechtěli, aby jejich zápas vedl Milan Brabec (bývalý rozhodčí a následně též předseda komise rozhodčích v době velké korupční aféry), u něhož měli ohrožení hráči více než čtvrtinovou šanci, že žlutou kartu skutečně uvidí. To výrazně převyšuje zmiňovanou průměrnou hodnotu okolo 16 %. Opačná strana pořadí je pak, co se jmen týče, neméně zajímavá…

Je to však pouze jedna stránka příběhu, podíl „vyžlucených“ hráčů je ovlivněn stylem každého rozhodčího – někdo dlouhodobě uděluje vyšší počet žlutých karet, jiný rozhodčí sahá do kapsy výrazně méně. Rozhodčí s obecnou tendencí vyššího udělování žlutých karet bude mít logicky i vyšší podíl hráčů, kterým udělí čtvrtou (resp. osmou či dvanáctou) žlutou kartu.

Možná zajímavější proto bude srovnání, jak často rozhodčí udělují žluté karty hráčům s karetním ohrožením a hráčům, kteří v žádném ohrožení nejsou. Intuitivně by mezi těmito dvěma hodnotami neměl být v dlouhém období žádný podstatný rozdíl a skutečně celkový průměr tohoto rozdílu činí jen 0,8 procentního bodu ve „prospěch“ ohrožených.

U jednotlivých rozhodčích ovšem existují i významnější rozdíly. Mezi těmi, kteří výrazně častěji trestali či trestají ohrožené hráče hraje prim opět Milan Brabec, následován Romanem Hrubešem (současným členem Komise rozhodčích a šéfem projektu zavádění videa do ligy). Výrazně ve větším klidu mohou být ohrožení hráči naopak v zápasech, které vedou současní ligoví rozhodčí Karel Hrubeš či Pavel Orel, a nejkomfortněji se pak oproti svým „neohroženým“ kolegům cítili v utkáních řízených Romanem Berbrem…

Pojďme se blíže podívat na tuto statistiku u současných ligových rozhodčích. Kluby s vyšším počtem ohrožených hráčů by asi měly být raději, pokud je na jejich zápas delegován Pavel Orel než například jeho jmenovec Julínek. Zatímco u rozhodčího Julínka každý pátý z ohrožených hráčů vidí žlutou kartu, u Pavla Orla v průměru každý desátý… Tedy alespoň na základě statistické pravděpodobnosti, vycházející z minulých zápasů. Zároveň však zejména rozhodčí Julínek s Pechancem mají odřízen relativně malý počet zápasů (29, resp. 19), a proto je třeba brát jejich hodnoty s opatrností (a nechat u nich zákon velkých čísel ještě chvíli pracovat; pravděpodobně se průměru přiblíží).

V druhém díle článku se zaměříme na kluby, a to jak na ty žlutými tresty nejvíce postižené, tak i na ty, které z nich mají největší prospěch. Zároveň se blíže podíváme na to, zda se nám tady mezi některými rozhodčími a kluby netvoří, či v minulosti netvořily, nějaké „žluté linky"…